Často se setkávám s články, kde se jistým způsobem haní matky, které počaly ve třiceti, pětatřiceti, nebo dokonce ve čtyřiceti letech. Mluví se o větším riziku potratu, vyšší pravděpodobnosti postižení plodu, těžkém porodu a o tom, že zatímco dítě bude nastupovat na vysokou školu, matka půjde do důchodu.

 V ničem se to ale nemůže rovnat tomu, když se ozve někdo s tím, že děti nikdy nechce. Lidé to z nějakého důvodu nejsou schopni pochopit. Nebo ani nechtějí. Reklamní rodinka sestává ze štíhlé maminky se dvěma dětmi – dívkou a chlapcem, pracovitým manželem co hraje se synem fotbal, mají žlutý domeček na hypotéku, zlatého retrívra a bazén. Lidé to tak chtějí, je to jednoduše obvyklé. I matky samoživitelky, popřípadě páry z LGBT komunity mají poněkud vyšší laťku tolerance než páry, které děti nechtějí, ať už z jakéhokoliv důvodu. Často je jimi opovrhováno, případně jim každý říká, že si to ještě rozmyslí.

 Děti páry nechtějí z různých důvodů. Můžou za tím být jak zdravotní problémy, tak životní styl či finanční situace. Samostatnou kategorií jsou rodiče, kteří děti chtějí, ale nechtějí svoje biologické. Často se setkávají s nepochopením. Rodiny páru mají pocit, že si chce mladý pár do svých životů nasadit vetřelce, kukačku. Nechápou, že jen chtějí dát lásku někomu, kdo v začátku života neměl tolik štěstí. Je tolik opuštěných dětí, které by chtěly rodinu, ale nebylo jim přáno. Proč si je neosvojit?
 I já si chci jednou dítě adoptovat namísto toho, abych ho porodila. Rodina nemá zrovna pochopení a jsou přesvědčení, že si to rozmyslím a budu chtít svoje biologické dítě. A to navzdory mým zdravotním problémům!
 Myslím, že na mladé páry je v tomto směru vyvíjen velký a nepřiměřený tlak. Všichni od nich očekávají svatbu a dítě a nerespektují, že oni mají své plány, sny a přesvědčení.